„Ahoj, mami, žiju!“

Dopisy z tábora jsou jedny z nejvzácnějších rodinných artefaktů, které je třeba pečlivě archivovat. Dětičky dokážou stvořit neuvěřitelné skvosty. Pár jsme jich sebrali, abyste věděli, že nejste jediní rodiče exota, který je schopen po dvou týdnech vyplodit pouze: "Pošly prachy!"

Na tábor odjíždějí vymydlení, spořádaní, v batohu všechno pečlivě vyprané a poskládané. Buďte si jisti, že tenhle stav netrvá dlouho. Jakmile vám děti na nádraží zamávají, stává se z nich banda desperátů, a to i z holčiček s mašlemi ve vlasech. Takový desperát samozřejmě nemá čas psát z tábora cituplné dopisy plné hodnotných informací o tom, jaké hry hrají, co měli k jídlu a kde byli na výletě.

Ticho při bouři

"Ahoj babi, mám se tu špatně. Rozsekl jsem si sekerou hlavu."

První věc, kterou si jako rodiče novopečeného táborníka musíte uvědomit, je, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. Když nepíše, má se fajn! Je plně zaměstnaný nebo zaměstnaná přetvářením svého stanu na silážní jámu nebo snahou useknout si sekerou naráz prst i ucho. Takže se netrapte, když vám první ušmudlaný koresponďák přijde až ve druhém týdnu a na něm se vedle rozmáznutého komára a fleku od paštiky bude skvít pouze: Ahoj mami, vloni si se zlobila, že ti nepíšu, tak ti píšu. Tvoje Máňa.

Některé děti jsou naopak rády posly špatných zpráv a je na vás, abyste jejich hororózní korespondenci přefiltrovali a vylovili z bahna dětské imaginace zlatá zrna pravdy. Barvitě popsaná epidemie, při které VŠICHNI v táboře trpí strašlivými křečemi a několik dní nepřetržitě zvracejí, se může ukázat jako jeden případ úžehu, který chce vaše dítě využít coby jízdenku domů. Stejný případ bývají i divoká zvířata, která brutálně napadla a zle pokousala noční hlídku (většinou ježek nebo myš) nebo sadistický vedoucí, který nutí maličké děti běhat s plnou polní na rozhlednu a zpátky (mírná ranní rozcvička).

"Ještě žiju, Igor!"

Kdyby vás ale dopis z tábora rozhodil natolik, že byste se chtěli rozjet na místo činu, radí vám zkušení pořadatelé táborů nejdřív zavolat hlavnímu vedoucímu nebo ostatním rodičům a na všechno se vyptat. Teprve v případě, že nerozptýlí vaše podezření, se rozjeďte do tábořiště. To proto, že rodičovské návštěvy rozhodí nejen vaše vlastní dítě, ale i všechny ostatní, takže je nutné je maximálně omezit. Jako bývalá dlouholetá vedoucí můžu dosvědčit, že uklidnit oddíl dětiček po návštěvě rodičů jednoho z nich trvá celý den.

Kupní síla klesá

V závěru písničky Dopis z tábora od pánů Svěráka a Uhlíře se zpívá: "Pošlete dvě tři sta, jsem bez peněz dočista. Pojedem do Písku, máme v plánu zastavit se v jitexovém středisku. Když jsme se koupali, všichni na mě koukali. Je to tím, že možná v jednodílných plavkách už jsem prostě nemožná."

"Ahoj mami, mám průser, došly prachy."

Žádosti o peníze jsou evergreenem táborové korespondence a chodily by snad i tehdy, kdybyste dítě na pobyt vybavili zlatou kreditkou. Můžete je směle ignorovat, protože peníze na důležité věci jako vstupy na hrad a jízdenky na vlak dítěti nedojdou, to hlídají vedoucí, a ostatní fondy věnují vaši potomci zejména na soutěže Kolik nanuků sníš během poledního klidu nebo Jakou největší blbost s logem hradu Křivoklát dokážeš koupit. Pošlete radši balíček žvýkaček a bonbonů. Jednak tak máte pod kontrolou, JAKOU sladkostí si synáček nebo dcerunka zkazí žaludek, a za druhé tím zvýšíte jeho táborovou prestiž. Příjemce balíčku je rázem všeobecně populární – se všemi příjemnostmi, které to přináší.

Něco za nic

Když odjedou děti na tábor poprvé, nemůžete nejdřív věřit svému štěstí. Doma je ticho, uklizeno zůstane uklizeno, z ledničky záhadně nemizí zmrzlina, v koupelně nikdo nenechává zbytečně svítit světlo. Po několika dnech se proberete z úlevného pocitu, že máte po zhruba sedmi letech chvilku pro sebe, a vzpomenete si, že by možná bylo dobré miláčkovi na ten tábor napsat. Pozdě! Klasická chyba začátečníka. Zkušený rodič napíše a pošle první pohledy den předtím, než děti odjedou. Budou je totiž mít hned na prvním nástupu, a to opravdu potěší.

"Ahoj, v chatce jsem s Ájou, Hančou, Péťou, Barčou, Lenkou, Kájou, Magdou, Janou, Zuzkou, Klárkou a Markétkou. Pa já."

A pak už jen pište a pište a pište. "Pište dětem často. Lepší je pohled každý druhý den než jeden dlouhý dopis za celý tábor. Domluvte se s dědečky a babičkami, strýci a tetami. Aby i oni alespoň jeden pohled poslali. Dopis potěší i dospělého, natož malé dítě, kterému se občas zasteskne." Nebude to něco za něco. Vy propíšete na známkách dvě stovky a dítě vám doveze svůj aršík Václavů Klausů skoro neporušený a přilepený na vnitřní straně holínky. Pak si prostě opakujte to, co si budete říkat po celou dobu vybalování kufrů a praní: "Hlavně že se jim tam líbilo!"